Tak už zase budou volby

Nevím, jestli to stejně probíhá i v menších městech, ale v Praze poznáme blížící se volby (kamkoliv, kohokoliv a v jakémkoliv množství) vždy velmi bezpečně. Začne to spíše plíživě, tu tam si nějaký zapálený plakátovač polepí oblíbenou plochu oblíbeným kandidátem. V tu chvíli to ale zjistí jiná strana, většinou větší, a vyšle svých plakátovačů pro jistotu hned pět. A jelikož tu nikdy neděláme nic napůl, může to taky dopadnout tak, že na vylepovací ploše není kam plivnout pro ulepené plakáty slibující všechno (něco pro jistotu i dvakrát).

Jak se kýžený den volby blíží, prožijete ale třeba také chvíle plné hrůzy. Může se totiž stát, že jdete jen z práce domů, prostě se zapomenete vyhnout těm pravým místům a vpadnete do zuřivého halasu. Svobodná vůle chudáka voliče je pak na nevelkém náměstí vláčena od divného stánku k ještě divnějšímu (v konečném počtu pět), vemlouvavé dámy ve všech barvách duhy vám s chutí měří krevní tlak, snaží se vás nakrmit koláčem, k němuž zakousnete hlt guláše, a samozřejmě pročtete letáček překypující pohodou, pozitivy a sociálními jistotami dnů příštích. Že nechcete? Nevadí, nabídnou vám toho ještě třikrát víc.

Aby vám bylo ještě veseleji, vyhrává k celé estrádě veselá kutálka hrající na každé přání. Záhadou ovšem zůstává, proč si nadšení kolemjdoucí majitelé volebních hlasů přejí jen písně typu „…až tam na sever…“, „…nech to být…“ či „…nikdy se nevrátí…“.

Faktem však zůstává, že setkání s takovou volební zuřivostí jednoho nakonec přesvědčí, že si měl nechat poradit od té paní na poště a rozhodně uzavřít nabízené pojištění odpovědnosti.

Z DENÍKU KAVÁRENSKÉHO POVALEČE, zastavení první

Přesně ten váš šálek kávy...

Říká se, že každá závislost je nebezpečná. Ale, když si vypěstujete závislost na kvalitní kávě, vlídné a vstřícné obsluze, spolu s dobrým jídlem a zákusky, na které se sbíhají sliny jen při pohledu, považujete to taky za nebezpečí? Já to risknu a pozvu vás do kavárny s nezaměnitelnou atmosférou, která se jistě stane právě tím vaším šálkem.

V srdci stále se rozvíjejícího Karlína najdete oázu klidu, voňavé kávy a obsluhy s úsměvem. Roztomile vyhlížející kavárna Můj šálek kávy na první pohled působí jako francouzské bistro. Sice jsem ve Francii prozatím nebyla, ale takovou kavárnu bych tam moc chtěla potkat. Navíc, velmi mile působí už výzdoba a nábytek v kavárně. Chtělo by se říci, že „co kus, to originál“, ale právě tato originalita dodává místu kouzlo.

Hlavní předností Šálku je, že si tu pochutnáte na kávě, kterou sami kavárníci pečlivě vybírají na kávových plantážích po celém světě a sami si ji praží v pražírně Doubleshot nedaleko od Prahy. Věřte, že opravdu stojí za to jejich kávu ochutnat, protože každý šálek je nezapomenutelným zážitkem!

S každým vypitým hrnkem se propadnete do větší a větší závislosti na nejčerstvější kávové chuti. Navíc se zde káva připravuje v duchu coffeeright, takže se těšte na nejen výbornou chuť, vůni, ale také báječné naservírování. A možná...dostanete své cappuccino i s obrázkem...

Mimo skvostné kávy si můžete pochutnat i na domácím jídle, každý den tu najdete polévku, polední menu, čerstvé saláty a sendviče. I zákusky stojí za ochutnání, v kavárně připravují čerstvé dorty, cupcakes, brownies a další sladkosti. Pozor, i na těch si můžete vypěstovat závislost. Mně stačilo se jen jednou podívat.

Jak je již v dobrých kavárnách zvykem, najdete na lístku i kvalitní čaje a jiné zajímavé nápoje, včetně kohoutkové vody. Za tu sice zaplatíte drobnou částku, ale dostanete ji přefiltrovanou a vaše peníze půjdou jako příspěvek pro pěstitele kávy, fondu Coffee Kids (www.coffeekids.org).

Kávový dýchánek si můžete vyšperkovat výletem po okolí. Věděli jste, že budete v opravdu věhlasné a staré čtvrti? Karlín byl založen roku 1817 a pojmenován na počest manželky císaře Františka I., Karolíny Augusty. Po zbourání městských hradeb patřily pozemky v dnešním Karlíně k nejlevnějším, proto zde také rychle vyrostla řada průmyslových závodů a obytných domů. K Velké Praze byla čtvrť připojena roku 1922 a jeho věhlas se posléze zvýšil díky elektrotechnickému průmyslu, o jehož rozvoj se zde zasloužil František Křižík. I díky němu zde od roku 1907 fungovala elektrická tramvajová dráha. Významnými stavbami Karlína jsou rovněž Negrelliho viadukt, jenž spojuje Masarykovo nádraží s nádražím Praha-Bubny, a kostel sv. Cyrila a Metoděje na Karlínském náměstí.

V roce 1974 byla na území Karlína také dokončena první trasa metra, konkrétně na Florenci. Pražané jsou na Karlín pyšní, protože po velkých povodních v r. 2002 se čtvrť dokázala nejen vrátit do původního stavu, ale dokonce se na mnoha místech i pozvedla a zkrásněla. Proto si zaslouží pozornost svých návštěvníků. A díky takovým místům, jako je Můj šálek kávy, se jí to i daří!

Takže, opusťte hluk a shon centra města, chyťte se s partnerem za ruku a vyjděte si na krásnou procházku do srdce Karlína. Tam najdete přístav výborné kávy, dobrot všeho druhu a za barem usměvavou baristku a celou obsluhu. Můj šálek kávy vás prostě potěší a svou návštěvou můžete udělat třeba i něco dobrého...

MŮJ ŠÁLEK KÁVY

www.mujsalekkavy.cz

fotografie jsou z www.mujsalekkavy.cz

Z DENÍKU KAVÁRENSKÉHO POVALEČE, úvod

Kavárna. Prosté slovo, že? A přitom, co všechno může představovat. Pro každého je kavárna něčím jiným, většina se však shodne na tom, že má být místem příjemných setkání, dobré kávy, zajímavé kultury nebo prostě dobrého pokecu u dortu. To vše kavárny jsou a mohou být. Čím je kavárna pro vás? Zkuste se zamyslet...

Pro mě je kavárna místem zásadních rozhodnutí, krásně stráveného času, milých setkání a také dobrého pití a jídla. Proto jsem se rozhodla pozvat vás do dvanácti pražských kaváren, z nichž každá přináší, mimo všeho zmíněného, ještě to pověstné ,,něco navíc".

Na úvod by se ovšem hodilo zabrousit trochu do historie... Možná se budete divit, ale dle středověké legendy za objev kávy může koza, která byla po snědení divných bobulí nezvykle čilá. A také se původně kávová zrna nezpracovávala na tekutinu, etiopské kmeny je jedly. Kávu pijeme vlastně díky arabskému světu. Jako první začali pražená zrna vařit a pít obyvatelé Persie. Dokonce i samotné slovo ,,káva" pochází z arabského výrazu qahwat al-bun neboli víno z bobulek.

Káva a kavárny to ze začátku vůbec neměly snadné, stavěl se proti nim celý svět. Po dlouhou dobu se káva prodávala pouze v lékárnách, jako lék na povzbuzení a proti spánku. Prodavači piva, vína i limonády se báli o své výdělky a snažili se zabránit vzniku těchto oáz. A několikrát byla káva v různých zemích dokonce zakázána!

Lahodný černý nápoj si ale své místo na světě i přesto vybojoval a kavárny se postupem času stávaly místem setkání, polemik a nekonečných hodin strávených na šálkem. Prvenství v historii evropského kavárenství patří Caffé Florian v Benátkách na náměstí sv. Marka.

Díky bohu za kavárny, bez nich bychom přišli o mnohé umělecké výtvory své doby. Staly se tak  nedílnou a trvalou součástí evropské i naší kulturní tradice. Kavárenský život totiž představoval výbornou živnou půdu pro spisovatele, malíře a jiné kávy či hovorů chtivé umělce. Tito zde vysedávali, tvořili, dlouhé hodiny hovořili či vyjednávali obchody. Někteří největší štamgasti si mohli do „své“ kavárny dokonce nechat posílat poštu! A například takový Honoré de Balzac vypil při tvorbě třeba 20 šálků denně.

Kavárny sloužily i jako kulturní stánky. Mohli jste si sem přijít poslechnout živou hudbu, zhlédnout kabaretní či muzikálové představení či třeba jedna z prvních filmových promítání. Této tradice se mnohé kavárny naštěstí drží až dodnes.

Zlatou éru českého kavárenství samozřejmě představoval konec Rakouska-Uherska a období první republiky. Také u nás byste umělce, jako třeba Karla Čapka, Karla Poláčka nebo Jaroslava Haška, hledali nejlépe v některé z krásných prvorepublikových kaváren.

A protože, jak již Charles Maurice Talleyrand říkal, káva musí být horká jako peklo, černá jako ďabel a sladká jako láska, neseďte doma a vyrazte do některé z krásných kaváren, kterými se to jen hemží nejenom v Praze, ale i v ostatních větších městech. Sice vás zveme jen do prostředí kavárniček pražských, ale snad vás budou toulky kavárenského povaleče bavit...

Informace z historie kávy a kavárenství byly použity z www.cestvakava.cz, www.hezky-cesky.com a www.national-geographic.cz.

Miki si posvítí i na vás

V divadelním spolku Kašpar si mimo osvědčení klasiky s chutí a odvahou vybírají také nové a moderní hry z celého světa. Důkazem je i inscenace Baterka Miki, jíž uvádějí v Divadle v Celetné v české premiéře.

Monodrama francouzské dramatičky Natachy de Pontcharra sice spatřilo světlo světa již před dvaceti lety, ale díky tématu mezilidských vztahů bude aktuální vždy. Baterka Miki je neobyčejně obyčejným příběhem Mikiho, nočního hlídače kdesi na parkovišti kamionů.

Hlídač Miki nám vypráví svůj životní příběh, od něhož občas přeskočí do reálného času, k situaci na parkovišti. Tyto časové skoky udržují diváka v permanentním napětí. Stále více toužíte, aby Miki už jen vyprávěl. Což se v určitém bodě (vlastně jsme si ani nevšimli, kdy) stane a my už jen fascinovaně sledujeme, jak Mikiho vyprávění spěje k nevyhnutelnému, temnému a děsivému konci. Na něm je ale možná nejděsivější to, že Miki vše překládá s klidem a samozřejmostí své pokroucené psychiky a zvráceného vidění světa. Miki je sám pro sebe neohroženým hrdinou, jenž díky znalosti odpadků a „umění“ jednat s lidmi najde lásku, obdiv, a zachrání život své sousedky. Bude tomu opravdu tak? To už vám prozradí Baterka Miki. Jen tak trochu počítejte s tím, že po zhlédnutí Baterky Mikiho ještě dlouho nepůjdete s košem, aniž byste přemýšleli, kdo se do popelnice může podívat...

Představení, trvající jen něco málo přes hodinu, je hereckým koncertem Petra Lněničky. Lněnička zcela sám dokonale obsáhne celou ponurou scénu, hraje si s každou rekvizitou a vtáhne vás do děje tak, že se s ním možná po představení ani nebudete chtít potkat v kavárně divadla. Portrét duševně narušeného muže podává s bravurou sobě vlastní. Budete žasnout nad tím, jak jediný herec dokáže zaujmout plné hlediště.

Hře rovněž prospívá, že se jí režijně ujal Lukáš Jůza. Spolu s Petrem Lněničkou jsou nejen spolužáci z DAMU, ale také dlouholetí herečtí partneři z Kašparu. Na Baterce Miki je tak na pozadí vidět i jejich dokonalá souhra. Myslíme si, že zkoušení se jistě neslo v přátelskému duchu a touze vytvořit krásnou inscenaci a potěšit všechny kašparovské diváky. Lukáš Jůza si prostě pro svůj režijní debut vybrat výbornou hru i herce.

Aby měl Lněnička kde hrát, vymyslela Petra Krčmářová zajímavou a zároveň trochu odpudivou výpravu. Scéna je plná odpadků a několika rekvizit evokujících ztemnělé kamionové parkoviště kdesi v pustině. Kostým Mikiho je, dalo by se říct, důmyslný. Je totiž plný baterek. A jestliže jsme slibovali, že Miki si posvítí i na vás, nelhali jsme. Herec si opravdu několikrát za hru nahrazuje divadelní svícení a mluví buď za dokonalé tmy, či na sebe svítí jen pomocí vlastních baterek. Ale ani mistr světla Ondřej Růžička nezahálel, vřele doporučuji, abyste si na moje slova vzpomněli při hře světla a stínu ve scéně, jejíž obsah vám samozřejmě neprozradím. Buďte si však jisti, že ji poznáte snadno.

Pokřivený obraz šťastného a zároveň velmi zvráceného hlídače můžete v Divadle v Celetné zhlédnout v rámci kašparovského cyklu KAŠPAR.noir – Někdo to rád hořké!. A za vidění opravdu stojí!

Zdroj fotografií: www.divadlovceletne.cz